Obyvatelům rychle rostoucích Pardubic se po komunistickém převratu nedostávalo takřka ničeho – bytů, škol ani služeb včetně obchodů. Od poloviny 50. let byly stesky na poddimenzovanou obchodní síť stálou součástí pardubické každodennosti. Cestou k nápravě měla být, vedle průběžného zlepšování vybavenosti sídlišť a okrajových částí města, i výstavba obchodního domu v centru.

Počítalo se s ním na zamýšleném hlavním veřejném prostoru Pardubic, pozdějším náměstí Budovatelů (dnes Masarykově). Záměr se odrazil i v dobovém územním plánu města (1959, aktualizace 1966). Zafixoval staveniště v jihozápadním rohu náměstí. V soutěži na jeho podobu (1969) ukázali účastníci řadu variantních řešení objektu, jimž bylo vlastní ukotvení v mezinárodním stylu. 

K realizaci však vedla cesta přes centrální orgány. Z podnětu ministerstva obchodu se investorství ujal oborový podnik Obchodní domy Bratislava, známější pod značkou Prior. Stavbu zprvu připravovala Anděla Drašarová z pražského střediska specializovaného Státního projektového ústavu obchodu. V letech 1967–1968 navrhla monolitický železobetonový čtyřpodlažní kubus o prodejní ploše 5300 m² v modulu 9 × 12 m. Budovu atypické konstrukce s rozpočtem 83 mil. Kčs ovšem uvažovaný dodavatel, pardubické Pozemní stavby, odmítl provést.

Následovala změna technologie i dodavatele. Nově měl obchodní dům stavět pardubický Průmstav v ocelovém skeletu modulu 9 × 9 m. Návrhu objektu se ujala Růžena Žertová (1932–2019), v této době již zkušená autorka. V pardubické realizaci došlo ke šťastné shodě okolností. Předně, architektka byla svým dosavadním působením na splnění úkolu dobře připravena. Měla za sebou podobné objekty v Košicích a Ústí nad Labem i řadu studií pro další města. V Pardubicích navíc nebylo času nazbyt, vzhledem k politickému tlaku a dosavadním průtahům. Podle samotné autorky tak došlo k tomu, že jí do návrhu nikdo „nestačil mluvit“. Podmínky pro vznik mimořádné architektury byly připraveny.

Žertová úkol splnila jedinečným způsobem. S inspirací u studie Aleny Šrámkové a Michala Sborwitze navrhla objekt ryze účelový a současně neprvoplánově krásný. Právem platí za jednu z nejkvalitnějších československých poválečných staveb. Vyrostla mezi červencem 1971 a zářím 1974 za soustavné propagandistické pozornosti. Stvrzovala význam stavby jako dokladu zkvalitňování života v socialistických Pardubicích.

Autorka objekt navrhla jako kvádr s uskakujícími nárožími. Je zahalen do unikátní fasády ocelové sendvičové konstrukce s dozdívkami z režného zdiva v pravidelném osmibokém rastru. Barevnost i materiály odrážejí místní tradici, červené pole vědomě vychází z pardubického erbu a režné zdivo podle Žertové odkazuje k materiálu železničního nádraží na druhém konci Palackého třídy. Díky jedinečnému plášti působí stavba jako monumentální poutač v prostoru. Zároveň jde o vysoce účelovou budovu s přiznaně technicistním charakterem interiérů. Suterén sloužil zásobování, dvě nadzemní podlaží obchodu, třetí mělo administrativní určení. 

Ve své době byl pardubický Prior zázrakem techniky. Otevřený vstup se vzduchovou clonou, první eskalátory ve městě i rošt se zavěšenými světly a přiznané inženýrské sítě naplňovaly návštěvníky úžasem. Nedílnou součástí interiérů byla i umělecká díla, dnes zaniklá. Stavba, jakkoliv zprvu vnímaná s rozpaky, se rychle stala ikonou Pardubic. 

O to smutnější je její novodobý osud. K zamýšlenému rozšíření respektujícímu autorský rukopis Jiřiny Žertové nedošlo (1987). Střídání majitelů v 90. letech přineslo změny v pojetí vnitřního prostoru a zánik někdejší jednoty funkce a podoby obchodních interiérů. Dramatičtější však byla změna v těsném sousedství objektu, kde v letech 2006–2009 vyrostlo banální obchodní centrum pro zahraničního investora. Jeho stavbou fakticky zanikl hlavní veřejný prostor nových Pardubic (že nikdy nebyl dotvořen do podoby životaschopného náměstí je věc druhá). Mohutný objem mallu zamezil někdejší pohledové působivosti Prioru. Víc, než co jiného zůstává privatizace nejcennější parcely ve městě smutným svědectvím o krátkozrakosti lokální samosprávy na přelomu milénia.

Logickým postskriptem soužití Prioru s obchodním centrem bylo nedávné majetkové i fyzické propojení. Při rekonstrukci v letech 2019–2022 zcela zanikly pozůstatky cenných interiérů Prioru, z nějž zůstal pouhý přílepek sousední stavby. Na tento vývoj není třeba hledět s přehnaným sentimentem, adaptace byly, jsou a budou součástí života města i staveb. Přesto platí, že došlo k zániku jedinečných hodnot, které pardubickému Prioru dávaly jeho kvalitu. Slovy samotné autorky Růženy Žertové spočívala především v „maximálním využití výrazu konstrukce a kompozice objektu v jeho vnějším vzhledu“ a vyjádření jeho účelu „jednoduchými výtvarně věrohodnými formami.“

JI