Pardubické divadlo je naplnění snu místní kulturní obce. Své vlastenecké smýšlení projevovala mj. i hraním českých divadelních her. Provozovala je na různých provizorních jevištích v měšťanských domech. Nevyhovující stav místní kulturymilovná veřejnost čím dál silněji kritizovala a volala po výstavbě multifunkčního sálu pro divadlo i další zábavy, vždyť „jest i staroslavného města našeho důstojno, aby honosilo se místností takovou, jakouž vykázati se mohou některá i sebemenší města v království Českém.“ Na prahu osmdesátých let 19. století již místní ochotníci hlásili městské radě, že „myšlenka vystavění divadla v Pardubicích u obecenstva zdejšího stále většího nabývá souhlasu“ a v lednu 1881 založili podporovatelé ideje Spolek pro zřízení divadelního domu.

V červenci 1884 hlásil výbor spolku městské radě, že za účelem „vybudování divadla stálého, jakýmž honosí se již nejedno sousední město“ sbíral ve veřejných sbírkách hotové peníze. Z výnosu koupil staveniště „v příznivé a účelu přiměřené poloze“ na břehu ramene Chrudimky (na místě, kde dnes stojí bývalá pobočka Rakousko-uherské banky). Výhodou parcely byla dobrá dostupnost v centru města a možnost parkové úpravy jeho okolí. S přislíbenou finanční podporou města, a hlavně s nezměrnou odvahou (peněz na případnou realizaci se zdaleka nedostávalo) zorganizoval spolek soutěž na návrhy divadla. Z hodnocení poroty vzešel v dubnu 1885 nejlépe pražský inženýr Jindřich Fialka, přesto mu porota neudělila první cenu. Za zmínku stojí i další účastník soutěže, mladý Jan Vejrych, pozdější autor pardubické radnice. Pro Fialku šlo o první kontakt s městem, které se mu mělo stát osudovým a které značně ovlivnil. Mimo jiné zde později navrhnul průmyslovou školu, jejímž byl prvním ředitelem, a především zasedal v porotách řady architektonických soutěží. Zůstal přitom věrný svému uměleckému naturelu: byl přímo prototypem architekta generace Národního divadla, liberální novorenesanční architektonický slovník mu byl nade vše.

Ačkoliv družstvo Fialkův návrh schválilo a určilo k provedení, ze stavby sešlo. Vedle nedostatku peněz měli silné slovo kritici zvolené koncepce divadelní budovy jako multifunkčního objektu. Z vleklých sporů vzešlo počátkem devadesátých let 19. století konečné stanovisko vybudovat výhradně divadelní budovu. Změna zadání přinesla novou, ostře sledovanou soutěž, z níž v červnu 1893 vítězně vzešel další Fialkův projekt „jednoduchého, avšak vkusného divadla“ rozpočteného na 85 000 zl. Kvůli nedostatku financí projekt opět ustrnul, přestože veřejnost pokládala odložení stavby za „nemístnou liknavosť“. Soutěže se zúčastnil i mladý Antonín Balšánek, jehož návrh porota ocenila druhým místem.

Novou hybnost do stavby pardubického divadla vneslo až zvolení nadšeného divadelníka Antonína Formánka starostou města (1903). Pod jeho vedením obec převzala jmění Spolku pro zřízení divadelního domu a zavázala se k realizaci divadla. Projektem byl pověřen Antonín Balšánek, jehož plán porotu zaujal již v soutěži o dekádu dřív. Architekt se musel vyrovnat se změnou stavebního místa: nově měl navrhnout stavbu severně od původního staveniště, čímž mělo být posíleno dominantní působení objektu. Balšánek poctivě ohledával různé varianty v širším urbanistickém rámci, když zkoumal možnosti proměny městského ramene Chrudimky v nová náměstí.

V květnu 1906 zastupitelstvo schválilo jeho projekt v ceně 309 800 K. V září téhož roku přidělila městská rada stavbu bez soutěže na dodavatele chrasteckému staviteli Josefu Döllerovi. Objekt i přes nemalé komplikace, dané vytížením architekta na souběžných projektech, dokončil do podzimu 1909.

Balšánkova stavba vznikla na pomezí dob a stylů. Divadlo dominuje jižní části dnešního náměstí Republiky a jeho boční průčelí pohledově uzavírá sousední Smetanovo náměstí. Trojdílné hlavní průčelí na štítu završuje socha Génia podle návrhu Bohumila Kafky nad středovým rizalitem s hlavním schodištěm, boční části zdobí mozaiky s výjevy čerpajícími náměty z díla Bedřicha Smetany (Libušin soud a Jan Žižka před Prahou podle návrhů Františka Urbana). Pod nimi jsou desky oslavující bustami a výčtem děl Smetanu a Tyla. Boční průčelí objemově gradují nad jevištěm, kde masivní hranol skrývá jevištní technologii. Nad okny prvního patra umístil Balšánek medailony připomínající klíčové osobnosti české kultury (provedl je Bohumil Vlček). Trojtraktově uspořádanému interiéru vévodí vstupní vestibul, z nějž jsou přístupné boční trakty šaten, balkony v patře i jeviště ve střední části objektu. Přes finanční nesnáze se podařilo městu zařídit vnitřní prostory divadla vynikajícími ukázkami dobových uměleckých řemesel, ať již svítidly podle Balšánkových návrhů, nebo mozaikami a vitrážemi.

Již v době svého vzniku, kdy do architektonické praxe hlasitě vstupovali modernističtí architekti, veřejnost diskutovala o podobě budovy. Všeobecně přijímané je její umné zasazení do rámce okolí. Naopak hmotová skladba a povrchní dekorativismus ve formách doznívající secese kritiky v čele s Karlem Boromejským Mádlem nepřesvědčily o svých kvalitách. Přesto divadlo jako nové umělecké středisko východních Čech sloužilo svému účelu. Potýkalo se s nedostatečnou kapacitou, kvůli níž město v roce 1925 oslovilo s žádostí o zvětšení hlediště vídeňského specialistu na divadelní budovy Hermanna Helmera. O šest let později byla budova silně poškozena požárem. Následnou opravu místní tisk ostře kritizoval pro údajnou pomalost.

Na prahu nového milénia město Pardubice budovu obnovilo do původní podoby. Přesto trpí: škodí jí narušení původního urbanistického rámce úpravou náměstí Republiky na čtyřproudou magistrálu. Zatímco původně prostor před divadlem zdobil sad podle Balšánkova návrhu, nyní na jeho místě stávají nervózní kolony aut.

JI