Jiří Guth-Jarkovský měl ještě jako místopředseda KČT velký podíl na založení odboru klubu v Hradci Králové v roce 1911. Odbor, vedený později Karlem Slavomilem Kašparem, si vytkl za cíl seznamovat veřejnost s krásami a památkami Hradecka a nedalekých Orlických hor. Možnost postavit v tomto pohoří horskou chatu přinesl až vznik samostatného Československa. Klub zaměřil pozornost na střední část hlavního hřebene nedaleko pruských hranic, kde na přelomu 17. a 18. století vznikla osada Scherlichgraben či Schierlichhäuser. První projekt pro toto místo vypracovali stavitel Beran a architekt Václav Rejchl. Roku 1920 vydal odbor v Časopise turistů provolání „Turistům československým!“ s výzvou k celonárodní sbírce.
Slavnost položení základního kamene měla uctít sedmdesáté narozeniny prezidenta Masaryka. O celonárodním významu chaty svědčily i charakteristiky stavby jako „velkého kulturního a národního činu“ nebo „českého horského střediska“ v Časopise turistů. O projekt se zajímali přední čeští architekti v čele s Janem Kotěrou, v jehož ateliéru v letech 1919–1921 působil i brněnský architekt Bohuslav Fuchs. Chata měla být řešena tak, aby „nejen vyhovovala všem požadavkům turistiky a zimních sportů, ale aby přimykala se ke krajinnému rázu velikostí, materiálem a obrysem“. Klub v roce 1920 vybral z několika návrhů projekt Fuchsův, který pro klub vypracoval i plány Klostermannovy chaty v Modravě na Šumavě (realizace 1923). Oba projekty jsou si podobné, protože vycházely z požadavků stavební komise KČST, které šlo o jakousi typizaci turistických chat. Takové chaty měly odpovídat univerzálnímu horskému stylu – kamenný základ, dřevěná roubená konstrukce, šindelová střecha. Ve dvacátých letech KČST budoval své největší a nejodvážnější projekty, jako byla právě Masarykova, Klostermannova či Kramářova chata.

Přestože klub disponoval penězi od soukromých osob a obdržel i státní subvenci od ministerstva obchodu, musel požádat o hypoteční úvěr u hradecké spořitelny, neboť náklady na stavbu překročily 800 tisíc Kč. Největší podíl na postavení chaty měl hradecký průmyslník, majitel továrny na mýdla a pozdější dlouholetý starosta Hradce Králové Josef Václav Pilňáček (1877–1949), mj. také milovník turistiky a lyžování. Základy k Masarykově chatě byly položeny až 14. září 1924, stavěla ji firma Václava a Františka Capouškových. Sklepy, základy, kanalizace i studna byly provedeny ve skále. Dřevěná roubená chata stojí na masivním kamenném základě, který na jižní straně vybíhá ve vyhlídkovou terasu. Střecha se dvěma mansardami měla dřevěnou šindelovou krytinu. V přízemí se nacházely letní a zimní restaurační místnost s kuchyní, nadzemní patra sloužila pro ubytování. Objekt obsahoval mužskou a ženskou noclehárnu, dvanáct pokojů, sprchy na chodbě, byl zde zaveden vodovod, elektrické osvětlení i ústřední vytápění. Na severní straně se k chatě přimyká nízký chlév a dřevník. Fuchs chatu řešil moderně, funkčně, bez zbytečných odkazů na lidové stavby. Letní jídelnu zdobí jen dubový dekorativní sloup s řezbou od sochaře Josefa Kubíčka, zobrazující syntézu turistiky s přírodou. Kubíček studoval mj. u Josefa Václava Myslbeka, ale ve své práci vycházel hlavně z řezbářské tradice podhůří Orlických hor odkud pocházel.

Slavnostní otevření chaty proběhlo 27. září 1925. Krátce nato, v roce 1928, vyrostla na pruské straně hor konkurenční chata Hindenburgbaude podle projektu Konrada Goebela (vyhořela 1946). V letech 1930–1932 dokončil klub značení turistické cesty vedoucí na Šerlich z Hradce Králové, v roce 1935 zamířila k Masarykově chatě silnice z obce Deštná. V září 1938 Masarykovu chatu přepadli nacističtí záškodníci, ale pokus o její vypálení nevyšel. Po zabrání Sudet byla chata přejmenována na Hitlerbaude, během války sloužila jako ubytovna pro rodiny důstojníků SS, jako středisko Hitlerjugend a jako zotavovna pro raněné piloty. Po válce a znovu v roce 1990 se jí vrátil původní název.

Chata byla už před válkou oplášťována eternitovými deskami, šindelovou střechu nahradil plech, má však stále původní dřevěné interiéry a patří mezi nejzachovalejší stavby tohoto typu u nás, je stále v majetku KČT.

Markéta Svobodová